art critique
Kateřina Barabášová (*1986) našla svůj charakteristický rukopis již v době svých studií na výtvarném oboru Univerzity Palackého v Olomouci (absolvovala v roce 2011), kde mezi její školitele patřili například malíř David Jedlička či malíř a performer Vladimír Havlík. Už tehdy se začala pohybovat na hraně mezi expresivně rozvolněným malířským jazykem a insitně naivistickým zjednodušením motivů. V Ostravě se od roku 2009 představila již několikrát (2009 – Galerie Jáma 10, 2011 – Galerie Dole, 2017 – Galerie Saigon, 2021 – Galerie Dolu Michal, Galerie Student). Zdá se tedy, že její malířský styl je pro zdejší galeristy i diváky něčím velmi přitažlivý a blízký. Také její obrazy z let 2021-2023, které vystaví v Galerii současné malby v Divadle Antonína Dvořáka v Ostravě na začátku nové divadelní sezóny, dokládají, že svůj styl dál pozoruhodně rozvíjí a variuje i v současnosti. Svá plátna maluje převážně technikou akrylové malby, někdy využívá i techniku oleje, jindy zase obě kombinuje. Její obrazy jsou typické skicovitostí podání a nehledanou přímočarostí vyjadřování. Motivy zvířat, rostlin a věcí chvatně načrtává na plátna a nechává je působit v jejich „nahozenosti“ a nedokončenosti. Pro racionální kontrolu, promyšlený kompoziční rozvrh, dotahování detailů a sofistikované vrstvení odkazů zde není ani místo, ani čas. Důležitá je především rychlost a bezprostřednost vyjádření. Jenom díky ní mohou vznikat poutavá náhodná setkání a nečekané spoje nabité silným surreálně poetickým nábojem. Prostřednictvím zvolených motivů autorka formuluje kritické glosy k aktuální úrovni mezilidských vztahům, utrpení, násilí, ale i předsudkům a narůstající vyprázdněnosti lidské komunikace, stejně jako k environmentálnímu ohrožení. Souběžně s tím ale na povrch pláten vyplouvají i autorčina ryze osobní témata – rodinná traumata, vzpomínky z dětství, nepojmenované strachy. Teprve pak může naplno vyznít neomezená živelnost silných prožitků, emocí, okamžitých nápadů a vizí, které nutně resultují v barevně křiklavé, tvarově přepjaté i výrazově exaltované nadsázce, v níž nelze vést dělící hranici mezi osobním a obecným.
Martin Mikolášek (kurátor výstavy Do očí bijící, 2023)
Kateřina Barabášová (1986) absolvovala obor výtvarná tvorba na Univerzitě Palackého v Olomouci a na studium navázala stáží v maďarské Pécsi. Vedle malby a kresby se věnuje také videoartu. Prezentuje své malířské dílo od roku 2009 a to zejména v Ostravě, v Olomouci a v Praze. Je rodačkou z Frýdku Místku a spolu s Vladimírem Havlíkem patří do moravské odnože české výtvarné scény. Výjevy Kateřiny Barabášové vypadají jako divoké sny plné démonických postav, amébovitých útvarů, zvířecích ataků, pekelných předobrazů. Opírají se o zcela reálné až banální příhody a osobní zkušenosti, popisují situace s normálními lidmi, vyprávějí jejich příběhy. Dynamická expresivní malba přepisuje ovšem jejich reálný základ do sdělení, která excitují všechny negativní signály do podoby hrůzostrašných symbolů a postav. Kateřina Barabášová je talentovaná razantní malířka oscilující mezi kombinacemi různých malířských technik. Ovládá olej, akryl, sprej. Používá četné kresebné záznamy svých představ jako podklad pro definitivní práci s barvou na plátně. Reálný základ jejích obrazů jsme zmínili, je tedy otázkou, do jaké míry lze její práce označit za fantaskní. Zcela určitě je Kateřina Barabášová ale figuralistkou (Přistání na měsíci, 2018; Championship, 2018). Díky tomu, díky expresivní zkratkovitosti malby, výrazné barevnosti, mystickým postavám a snad především díky současnému jejímu šumavskému bydlišti, bývá zmiňována její výrazová příbuznost s dílem Josefa Váchala. Primitivistické figury (Expozice, 2018), smrtky, upíří kocouři a králíci (Na návštěvě, 2018), netopýři, chameleóni, jsou organicky začleněni do plochy rozevláté bohaté malby. Prostor scény obrazu nemá samostatnou úlohu, je v jednotném celku a propojen se všemi významovými detaily. Váchalův démonický svět byl obydlen monstry na základě sofistikované znalosti hermetických věd, reflektoval sociální dramata doby související s ekonomickou poválečnou krizí. Barabášová reaguje na současnou situaci úpadku morálky v pokročilé industriální společnosti postkomunistického politického systému. Oběma negativním fázím společnosti nabízí Váchal i Barabášová uměleckou reflexi. Jakkoliv symbolistickou, dekadentní, až metafyzickou, přesto ostře kritickou a vnímavou díky umělecké citlivosti. Barabášová kombinuje lazurní malbu s kresbou, jindy používá hustou pastózní vrstvu. Promalovává se plochou obrazu s razantní energií, která ostře kontrastuje se subtilní fyzičností autorky. Její plátna zaujmou svými příběhy a rituály a také svou zábavností. Ačkoliv se témata tváří vážně, cítíme odstup autorky a její smysl pro satiru. Postavičky kostlivců a duchů jsou až humorné, výzvy pekel a hrozby démonů mají svá mravokárná poselství. Atlas zvířat Kateřiny Barabášové se plní novými druhy. Nezříká se ani sexuality a erotiky. Děje se neodehrávají v civilizaci, ale v jakémsi primitivním exotickém prostředí plném vegetace. Kombinace výrazných barev – fialové, oranžové, červené, světlemodré, černé mají u ní symbolický, psychický i dekorativní účinek. Kateřina barabášová patří k talentům současné mladé malby a je malířkou nepřehlédnutelnou a brilantně invenční. Spatřujeme u ní vývoj, který vede k silnějším a propracovanějším sdělením schopným atakovat, zaujmout a činit nás vnímavějšími. A to nikoliv jen vůči světu Kateřiny Barabášové, ale především našemu.
Kateřina Barabášová (1986) graduated from Palacký University Olomouc where she studied art making. After her studies, she went on a study visit in Pecs, Hungary. Apart from painting and drawing, she also makes video art. She has been presenting her work since 2009, mainly in Ostrava, Olomouc and Prague. She comes from Frýdek-Místek and together with Vladimír Havlík she belongs to the moravian branch of Czech art scene. Kateřina Barabášová’s paintings look like wild dreams full of demons, amoeba-like shapes, animal attacks and visions of hell. They are based on real, sometimes even banal, events and personal experiences; they describe meetings with ordinary people and tell their stories. However, the dynamic and expressive style of the paintings changes their realistic base into messages that intensify any negative trait into terrifying symbols and figures. Kateřina Barabášová is a talented energetic painter oscillating between the combination of various art techniques. She knows how to use oil, acrylic as well as spray paint. She uses drawings to record her imaginations and then uses these drawings as a base for works in paint on canvas. As we have already mentioned, the paintings are based on actual events, so it is a question, to what extent we can call her works fantastical. It is clear that Kateřina Barabášová is a figuralist (Přistání na měsíci (Moon Landing), 2018; Championship, 2018). Thanks to the expressive concise painting, distinctive colours, mysterious figures and maybe especially thanks to the fact that she currently lives in Šumava, she is often linked to Josef Váchal. Primitivist figures (Expozice (Exposition), 2018), grim reapers, vampire cats and rabbits ((Na návštěvě (Visit), 2018) bats and chameleons are organically incorporated into the rich paintings. Composition does not have a separate role, it creates a unified unit with all the different details. Váchal’s demonic world was full of monsters based on his detailed knowledge of hermetic studies; it responded to social conditions connected to the post-war economic crisis. Barabášová reacts to the current moral decline of the society in the post-comunism political system. Both Váchal and Barabášová offer artistic reflections on the two negative phases of the society. These reflections may be symbolistic, decadent and even metaphysical, but also sharply critical and acute thanks to their artistic perceptiveness. Sometimes Barabášová combines glaze with drawings, other times she uses a thick layer of paint. She fills the canvas with vigorous energy which is in high contrast with her slight figure. Her works catch one’s attention with their stories and rituals as well as with their jocosity. Even though the themes seem serious, we feel that the artist keeps her distance and has a sense for satire. Skeletons and ghosts are almost comical, hell and demons give some moral lessons. Barabášová’s fauna is full of new species. She is not afraid of sexuality and erotica. The events do not take place in our civilization, but some primitive exotic environment full of vegetation. Combinations of vibrant colours – purple, orange, red, light blue, black – have symbolic, psychological and decorative roles. Kateřina Barabášová belongs among talented young artists, she is a noticeable and wonderfully inventive painter. Her style is evolving and her ever more powerful and sophisticated messages can make us more receptive. Not only to the world of Kateřina Barabášová, but also to our world.
Aleš Rezler (k výstavě Normální blázni – Kutná Hora , 2019)
Obrazy Kateřiny Barabášové (*1986) jsou zářivé i temné současně. Její expresivní olejomalby jsou tvořeny v pestré a syté barevné škále, mají však povětšinou dosti obskurní náměty – démony, přízraky, monstra… Protože jsou namalovány téměř neonově svítivými barvami a v až komiksové tvarové zkratce, nepůsobí jednoznačně hrozivě, jsou současně i groteskní. Jde tedy o černou grotesku sebeironizující vlastní panoptikálnost. Určitě to ale není jen banálně strašidelná podívaná. Tyto imaginativní obrazy jsou plné skutečné úzkosti. Jakoby autorka tím, že démony vyvolává, tedy zpředmětňuje svoji malbou, získávala nad nimi potřebnou moc a kontrolu… Nabízí se zde jistá paralela s podobně hrozivě vypadajícími chrliči na gotických katedrálách, jejichž účel byl zastrašit skutečné duchy a přízraky. Odkazů na evropskou i orientální mytologii lze ostatně najít na obrazech Kateřiny Barabášové bezpočet. Zcela v tradici postmoderny kombinuje a mísí profánní se sakrálním, děsivé s komickým…Kateřina Barabášová se své „monstrózní“ tématice věnuje vytrvale již několik let. Vystavovala na mnoha samostatných i skupinových výstavách v ČR, její díla byla prezentována také v zahraničí. Postupem času se její malba zpřesňuje a je i kompozičně promyšlenější; autorský rukopis této mladé autorky je již zralý a výrazně osobitý.
Paintings by Kateřina Barbášová (*1986) are both bright and dark at the same time. Her expressive oil paintings are done in rich colours but usually have rather peculiar topics – demons, ghosts, monsters… Because they are painted in almost neon colours and in comic-like style, they don’t look frightening, more grotesque. It is a dark grotesque not afraid of self-irony. However, it is not just a banal freak show. These imaginative paintings are full of real anxiety. It seems that the author is summoning her demons and objectifying them by her paintings to control them and overpower them… One can see some analogy with terrifying gargoyles on gothic cathedrals whose purpose was to scare away real ghosts. In Kateřina Barabášová paintings, there are many references to both European and Oriental mythology. Influenced by postmodernism, she combines profane with sacral, horrific with comic… The “monster” theme has been steadily done by Barabášová for several years. She has been part of many individual as well as group exhibitions in the Czech Republic and her works have also been presented abroad. Her paintings are getting more precise and compositionally complex. The style of this young artist is mature and highly distinctive.
Až provokativně zneklidňující deníkové soubory syrových maleb Kateřiny Barabášové mají v sobě cosi z posprejovaných zdí, ze vzkazů a znaků do nich vrytých. Budí smích a zároveň mrazí. Prožívané okamžiky mísí s dávnou bájí a mění je ve vlastní mýty, vyprávěné s drsně černým humorem. Míchá v nich dobro se zlem, nebe s peklem, všední s tajemně temným, dráždivé s pohlazením, pokleslé s posvátným, aby všechny ty protiklady zpochybnila poťouchlým smíchem a i kruté rýpnutí zhojila soucitem. Její obraz je bludištěm zauzlených mezilidských vztahů vtělených tu do zvířat, do rostlin anebo i do věcí. Stírá a přehlíží, nebere v potaz ani propasti místa a času, tady i jinde a jindy se hladce pojí a prostupuje. Váže je skladbou i jádrem výpovědi, ve které proplétá divošské tance se střídmostí a až dětsky průzračnou mysl s pudovou živočišností. Střídá dobře prohnětenou malbu s volně nahozeným obrysem. Kresba se jí s malbou slévá, linie a barvy navzájem prorůstají a přecházejí z jednoho ve druhé, jak sama dá přítomná chvíle. Drží se výchozí představy, ale počítá i s náhodou. Svobodně volí, co se právě hodí a samo na mysl přijde. Svým obrazem napoví i zastře naznačené. Užuž se chytáme a čteme si v uviděném, aby nám proklouzlo mezi prsty a nechalo bloudit v nejistotě. Vratkým klíčem je i jeho název, udá základní směr a nedopoví. Obraz rodí se jí ve víru neuchopitelným snů a blouznivých vizí. Terezie Zemánková je vnímá jako volné pokračování Krvavého románu. S Josefem Váchalem ji vedle záliby v pokleslostech pojí i Šumava, kam se po studiích v Olomoucipřesunula z rodných Metylovic. Svými cykly odráží různá místa pobytu, včetně stáží v Německu a Maďarsku, a přece všechno ústí v přirozené jednotě a navzdory hororovým motivům i v divé kráse čiré radosti, kterou šíří a bohatě obdarovává. Díky za ni!
Kateřina Barabášová se ve své výtvarné tvorbě věnuje převážně malbě a kresbě a v menší míře i videu. Malby Kateřiny Barabášové jsou zrcadlem jejího vlastního vnitřního světa, který je pro vnějšího pozorovatelé naplněn příběhy, které se na první pohled můžou jevit jako hororové, ale při bližším prozkoumání se objeví humor a vtipně poetická nadsázka. Narativní linka spojená s těžko dešifrovatelnou osobní mytologii připomíná svoji imaginaci fantazijní férie Hieronyma Bosche nebo Pietra Brueghela mladšího zvaného pekelný. Kateřina Barabášová programově exploatuje svět pokleslé béčkové kultury a z těchto fragmentů pokleslosti vytváří působivý monument vysmívající se frenetické a otupující rychlosti současného světa.
Kateřina Barabášová’s art consists mainly of painting and drawings but also partly of video art. Her paintings are the mirror of her own inner world, which is full of stories that seem horrific but upon closer inspection a witty humor and poetic hyperbole appear. The narrative line associated with hard to decipher personal mythology reminds the viewer of a fanciful poem of Hieronymus Bosch and Pieter Brueghel the Younger, called „Hell Brueghel“. Barabášová programmatically exploits the world of sagging second-rate culture of these fragments creating an impressive monument mocking frenzy and numbing speed of the modern world.
Tomáš Pospiszyl (k výstavě Art-brut-all, 2016)
S trochou nadsázky by se dalo říci, že Kateřina Barabášová ve svých malbách píše soudobé pokračování Krvavého románu Josefa Váchala. Spojuje ji s ním záliba v pokleslých žánrech brakové kultury, v jejích malbách se ale namísto motivů Váchalových oblíbených rodokapsů a morzakorů, které si bral na paškál právě v Krvavém románu, objevují prvky současné popkultury, komiksů, béčkových filmů, počítačových her a především média nejmasivnějšího – internetu. Ty se mísí s deníkovými záznamy, útržky prožité reality a vzpomínek či s postřehy lidských charakterů, často personifikovaných do zvířecí podoby. Jednotlivé výjevy se pak ve vrstvách prolínají a na principu snové logiky společně vytvářejí dramatický příběh, který je často rámován vyhrocenými protiklady dobra a zla – nebe a pekla. Autorka místy s dětsky naivní krutostí, jindy zas se sofistikovaným černým humorem, přeplouvá mezi posvátným a zavrženíhodným, mezi noblesou a úpadkem. I když v tvůrčím procesu nechává průchod náhodě, vždy pečlivě buduje kompozici obrazu. Jednotlivé motivy si nejprve skicuje na papíry, které pak dlouho přeskládává do výsledné sestavy zaplňující celý formát plátna. Charakteristické je pro ni kombinování různých malířských i kreslířských technik, stejně jako propojení expresivní, kontrastně barevné malby s lineárně kresebnými prvky. Na počátku obrazu bývá jediné „klíčové“ slovo vložené do internetového prohlížeče, který k němu vychrlí záplavu často překvapivých vizuálních asociací. Ty se pak dále rozvětvují a spolu s nimi se rozrůstá struktura příběhu, který nezřídka nabírá nepředpokládaný směr a formuje se do eklektické koláže. Vygooglované obrazové předlohy jsou odrazovým můstkem pro další řetězení témat a motivů, která Kateřina Barabášová čerpá ze svého života na venkově, na samotě uprostřed Šumavských lesů, a také z osudů a typologie jejich obyvatel. Na jejích malbách v aktualizované podobě ožívají váchalovští sukubové a inkubové z elementární pláně vášní a pudů i přízraky z pláně astrální, konají se tu extatické pohanské rituály, které se prolínají se zlidovělou křesťanskou symbolikou i s se stylizovanými znaky podobnými vzkazům vyrytým na školních lavicích, zdech nebo záchodových dveřích. Její ikonografie je zřetelně poznamenána obdobnou životní zkušeností a kulturními kódy, jaké se odrážejí v tvorbě staršího Josefa Bolfa nebo jejího generačního souputníka Jana Vytisky. Barabášová pro ně ale nachází osobitou originální formu i obsahy, ve kterých se mísí ostrá společenská kritika s její privátní mytologií.
With a bit of exaggeration, it could be said, that Katerina Barabasova in her paintings writes a contemporary sequel to Josef Vachal’s Bloody Novel. The two connects an indulgence in themes of waste culture, while in her pairings, in place of Vachal’s favorite characters ( rodokaps and morzakors), whom Vachal examined in Bloody Novel, she draws on elements of pop culture, comics books, B movies, computer games and especially the grandest of all media – the internet. They are mixed with diary notes, life experiences and memories, or with glimpses of human characters often impersonalized within animal like images. Individual scenes are then fused in layers by a dream rationale which then together make for a dramatic story, frequently framed by a stark contrast between good and evil – heaven and hell. At times the author moves between naive childish cruelty and sophisticated dark humor, moving from sacred to the abominable, nobility and decadence. Even though she allows a fair amount of chance to be a part of her creative process, she always builds the composition meticulously. First she draws single images on paper which she then patiently lays out into a final configuration filling the entire canvas. Characteristic are combining different painting and drawing techniques. as well as coupling an expressive, contrastively colorful painting with linear elements of drawing. Inspiration for painting begins with one key word placed into a search engine, which will spew out a flood of often surprising associations. Those branch out further and with them grows a storyline, which not so seldom takes on an unanticipated direction formed in an eclectic collage. Googled images are a take off platform for a subsequent chain of themes and motifs which Katerina Barabasova draws on from her life in the country, in the midst of Sumava forest, as well as from fate and typology of inhabitants not only around her life in the country, but a city life as well. In her paintings, in a revised appearance come to life Vachal’s sukubove and inkubove from basic level of instinct and passion, even phantoms from astral plains. Pagan rituals take place which iblend with folksy christian symbology together with stylographic symbols similar to messages carved into school-desks, walls or bathroom door. Her iconography is clearly fated by a congenerous life experience and cultural codes which are reflected in works of older Josef Bolf, or her generational contemporary Jan Vytiska. Katerina Barabasova is for them finding a distinctive, original form and content, in which there is a blend of sharp societal critique with her personal mythology.
Terezie Zemánková ( k výstavě Krvavý román v galerii Peron, Praha, 2016)
Kateřina Barabášová patří k nejmladší autorské generaci. V cyklu nazvaném ,,Maďarský deník“ zhodnotila výsledky své autorské stáže v maďarském městě Pécs, kterou absolvovala v roce 2010. Vystavené malby a kresby na jedné straně dokládají autorčinu silnou inspiraci poetikou a popkulturou současných mediálních obrazů, která se již dříve projevovala v četných citacích a parafrázích disneyovských komiksových postaviček kačerů Donaldů, myšáků Mickey atp. Na straně druhé ale její současná tvorba stále výrazně inklinuje k expresivně rozvolněnému podání. Ve figurálních motivech, ale možná ještě daleko častěji v namalovaných zvířatech, jakoby vystupovala na povrch autorkou explikována animálnost, která svou rozumem neomezovanou pudovostí strhává vše do proudu silných prožitku, emocí a okamžitých nápadů, které pak nutně resultují v barevně křiklavé, tvarově přepjaté i výrazově exaltované nadsázce. Chvatně působící skicovitý a proměnlivý rukopis jakoby K. Barabášová explicitně vypovídala o své snaze zachytit co nejvíc z diachronně i synchronně proměnlivého časového (dis)kontinua vlastních dojmu, pocitů a zážitků, které se mísí v rychlém a stále proměnlivém víření, v němž není místo a čas pro jakoukoli uspořádanou klasifikaci.
Martin Mikolášek (k výstavě Maďarský deník v galerii Dole, Ostrava, 2011)
